Evropský parlament přijal dne 17. září 2026 poměrem hlasů 514 pro, 61 proti a 33 se zdrželo hlasování usnesení z vlastního podnětu o krizovém plánu Unie pro zdravotnické pracovníky. Tento text vyjadřuje politický postoj Parlamentu k udržitelnosti systémů péče a k podmínkám zaměstnání a práce v tomto odvětví. Nejde o konečný evropský zákon a v tomto spisu se neprojednává žádný legislativní návrh Komise.
Odvětví zdravotnictví čelí přetrvávající krizi svých pracovníků, a to kvůli nedostatku personálu, obtížným pracovním podmínkám a rostoucím potřebám péče. Parlament se rozhodl těmito otázkami zabývat v usnesení z vlastního podnětu (2025/2062(INI)), což je formát, který mu umožňuje stanovit priority, aniž by čekal na text Komise. Zprávu připravili Loucas Fourlas a Ruggero Razza.
Zaujmout politický postojParlament přijímá usnesení z vlastního podnětu, které vymezuje jeho postoj ke krizovému plánu Unie pro zdravotnické pracovníky, aniž by vytvářelo právně závazné povinnosti.
Zahrnout duševní zdravíText se zabývá podporou duševního zdraví zdravotnických pracovníků a dalších klíčových pracovníků.
Jednat v oblasti náboru a odborné přípravyUsnesení se zabývá náborem, mobilitou a odbornou přípravou zdravotnických pracovníků.
Uchopit digitální transformaciZkoumá digitální transformaci ve prospěch zdravotnických pracovníků.
Financovat a plánovatVyzývá k financování a strategickému plánování na evropské i vnitrostátní úrovni a podporuje primární péči.
Výsledek hlasování podle jmen: 514 pro, 61 proti a 33 se zdrželo hlasování. Jde o usnesení z vlastního podnětu přijaté na plenárním zasedání, nikoli o konečný legislativní text.
Toto usnesení nemá právní sílu: vyjadřuje postoj Parlamentu a poslouží jako základ pro jeho budoucí jednání s Komisí a členskými státy o zdravotních politikách. Občanům signalizuje priority, které si Parlament přeje zohlednit, jako je podpora duševního zdraví pečujících osob, odborná příprava, mobilita, digitalizace a financování primární péče. Konkrétní rozhodnutí o pracovních podmínkách a organizaci péče zůstávají z velké části v rukou členských států.
Evropský parlament přijal 17. září 2026 poměrem hlasů 514 pro, 61 proti a 33 se zdrželo hlasování usnesení, v němž žádá Komisi, aby do roku 2034 přidala nejméně milion zdravotnických pracovníků, a zaplnila tak odhadovaný deficit 1,2 milionu. Text není právně závazný. Stanovuje však číselnou ambici a určuje nástroje: doporučení Rady, potenciálně závazné poměry a sanctuarizovaný evropský rozpočet na zdravotnictví. Skutečnou otázkou není číslo. Jde o to, kdo zaplatí účet a zda Evropa může nařídit zdravotníky, které nevychovává.
Milion zdravotníků za šest let je cíl, který předpokládá kapacity pro vzdělávání, učitele a stáže. Parlament to ví: žádá financování stáží, evropský rámec kvality pro stáže a pobídky pro všeobecné lékařství. Neříká však, kde budou školitelé. Nedostatek zdravotníků je především nedostatek školitelů a klinických míst. Bez zrušení numerus clausus a bez otevření soukromému vzdělávání zůstane cíl přáním.
Text uznává riziko odlivu mozků a vyzývá ke spolupráci. Neříká však nic o třetích zemích, z nichž jsou zdravotníci najímáni. Politika selektivní imigrace pro zdravotnické profese s návratovými smlouvami a kompenzacemi by byla účinnější než poměry. Parlament raději žádá poměry.
Závazné poměry jsou typickým příkladem zdánlivě dobrého nápadu: stanovují jednotnou normu v systémech zdravotní péče, které nemají stejné personální obsazení, stejné diagnózy ani stejné finance. Rigidní poměr sester na pacienty nutí venkovskou nemocnici zavírat lůžka kvůli nedostatku personálu, místo aby přizpůsobila organizaci. Text ostatně žádá flexibilitu pro organizace zdravotní péče. To je uznání, že omezení je problém.
Parlament požaduje samostatnou rozpočtovou linii pro zdravotnictví ve finančním rámci 2028-2034 a ochranu odvětví před deregulační agendou. V jádru je zdravotnictví vnitrostátní pravomocí. Vyhrazený evropský rozpočet přidává vrstvu financování a kontroly, aniž by zaručoval, že peníze dorazí tam, kde chybějí zdravotníci. Strukturální fondy již existují. Skutečný problém je, že členské státy utrácejí špatně a vzdělávají příliš málo.
Požadavek vyloučit výdaje na zdravotnictví z úsporných opatření je příznačný. Předpokládá, že výdaje na zdravotnictví jsou vždy investicí. Špatně cílený výdaj na zdravotnictví je však výdajem na spotřebu. Správná otázka nezní, zda vyloučit zdravotnictví z rozpočtu, ale zda každé utracené euro přinese vzdělaného zdravotníka a ošetřeného pacienta. Parlament tuto otázku neklade.
Konečně text žádá chránit odvětví před deregulačním omnibusem. Nadměrná evropská regulace však doléhá především na malé struktury a mladé praktiky. Zjednodušit normy, které nikoho nechrání, by bylo užitečnější než sanctuarizovat odvětví.
Milion zdravotníků se nenařizuje jako poměr. Vzdělává se, platí se, nechává se pracovat.
Evropský parlament přijal 17. září 2026 poměrem hlasů 514 pro, 61 proti a 33 se zdrželo hlasování usnesení, v němž žádá Komisi, aby do roku 2034 přidala nejméně milion zdravotnických pracovníků, a zaplnila tak odhadovaný deficit 1,2 milionu. Text není právně závazný. Stanovuje však číselnou ambici a určuje nástroje: doporučení Rady, potenciálně závazné poměry a sanctuarizovaný evropský rozpočet na zdravotnictví. Skutečnou otázkou není číslo. Jde o to, kdo zaplatí účet a zda Evropa může nařídit zdravotníky, které nevychovává.
Milion zdravotníků za šest let je cíl, který předpokládá kapacity pro vzdělávání, učitele a stáže. Parlament to ví: žádá financování stáží, evropský rámec kvality pro stáže a pobídky pro všeobecné lékařství. Neříká však, kde budou školitelé. Nedostatek zdravotníků je především nedostatek školitelů a klinických míst. Bez zrušení numerus clausus a bez otevření soukromému vzdělávání zůstane cíl přáním.
Text uznává riziko odlivu mozků a vyzývá ke spolupráci. Neříká však nic o třetích zemích, z nichž jsou zdravotníci najímáni. Politika selektivní imigrace pro zdravotnické profese s návratovými smlouvami a kompenzacemi by byla účinnější než poměry. Parlament raději žádá poměry.
Závazné poměry jsou typickým příkladem zdánlivě dobrého nápadu: stanovují jednotnou normu v systémech zdravotní péče, které nemají stejné personální obsazení, stejné diagnózy ani stejné finance. Rigidní poměr sester na pacienty nutí venkovskou nemocnici zavírat lůžka kvůli nedostatku personálu, místo aby přizpůsobila organizaci. Text ostatně žádá flexibilitu pro organizace zdravotní péče. To je uznání, že omezení je problém.
Parlament požaduje samostatnou rozpočtovou linii pro zdravotnictví ve finančním rámci 2028-2034 a ochranu odvětví před deregulační agendou. V jádru je zdravotnictví vnitrostátní pravomocí. Vyhrazený evropský rozpočet přidává vrstvu financování a kontroly, aniž by zaručoval, že peníze dorazí tam, kde chybějí zdravotníci. Strukturální fondy již existují. Skutečný problém je, že členské státy utrácejí špatně a vzdělávají příliš málo.
Požadavek vyloučit výdaje na zdravotnictví z úsporných opatření je příznačný. Předpokládá, že výdaje na zdravotnictví jsou vždy investicí. Špatně cílený výdaj na zdravotnictví je však výdajem na spotřebu. Správná otázka nezní, zda vyloučit zdravotnictví z rozpočtu, ale zda každé utracené euro přinese vzdělaného zdravotníka a ošetřeného pacienta. Parlament tuto otázku neklade.
Konečně text žádá chránit odvětví před deregulačním omnibusem. Nadměrná evropská regulace však doléhá především na malé struktury a mladé praktiky. Zjednodušit normy, které nikoho nechrání, by bylo užitečnější než sanctuarizovat odvětví.
Milion zdravotníků se nenařizuje jako poměr. Vzdělává se, platí se, nechává se pracovat.
