Dne 10. března 2026 přijal Evropský parlament zprávu o přístupu veřejnosti k dokumentům orgánů EU za období 2022–2024. Tento text hodnotí provádění nařízení (ES) č. 1049/2001, které zaručuje každému občanovi právo nahlížet do dokumentů evropských orgánů. Zpráva obsahuje doporučení ke zlepšení transparentnosti a přístupu k informacím.
Právo na přístup k dokumentům je pilířem evropské demokracie. Umožňuje občanům, novinářům a výzkumníkům kontrolovat práci orgánů. Zpráva se týká let 2022 až 2024 a navazuje na nedávné případy (zejména rozsudky De Capitani a Public.Resource.Org), které objasnily hranice tohoto práva. Zpravodajka Veronika Cifrová Ostrihoňová (Renew Europe, Slovensko) zdůraznila potřebu modernizace pravidel tváří v tvář digitálním výzvám.
Parlament přijal zprávu 602 hlasy pro, 9 proti a 8 se zdrželo hlasování. Požaduje zejména:
Zpráva rovněž kritizuje pomalé reakce orgánů na žádosti o přístup a doporučuje kratší lhůty.
Text byl přijat drtivou většinou: 602 poslanců hlasovalo pro, 9 proti a 8 se zdrželo. Tato masivní podpora ukazuje, že transparentnost je nadstranickou prioritou.
I když tato zpráva nemá přímý právní účinek, vysílá silný politický signál. Mohla by vést k revizi nařízení o přístupu k dokumentům, což by usnadnilo vaše snahy o získání informací o evropských rozhodnutích. Konkrétně byste mohli snadněji nahlížet do návrhů zákonů, interních poznámek nebo zápisů ze schůzí. Novináři a nevládní organizace by také získali větší vyšetřovací kapacitu. Mezitím již nyní můžete uplatnit své právo podáním žádosti příslušnému orgánu prostřednictvím jeho webových stránek.
Evropský parlament přijal 10. března 2026 poměrem hlasů 602 pro, 9 proti a 8 se zdrželo hlasování usnesení, které bouchnutím dveřmi prosazuje transparentnost. Ale za zdánlivou jednomyslností text nemění ani čárku v nařízení 1049/2001: konstatuje, odsuzuje, žádá. A právě v tom je kámen úrazu.
Parlament znovu potvrzuje, že přístup k dokumentům je základní právo. Má pravdu. Ale právo, které instituce beztrestně porušují, je jen kulisou. Čísla, která uvádí, jsou zdrcující: v roce 2024 obdržela Komise 6 938 prvotních žádostí a 641 potvrzovacích. Především však v 85 % zkoumaných případů nerozhodla v zákonných lhůtách a v 60 % případů zpoždění přesáhlo šedesát pracovních dnů. Občan, který čeká tři měsíce na získání dokumentu, už ztratil politické využití informace.
Usnesení také poukazuje na revidovaný vnitřní rámec, který Komise přijala v roce 2024. Tím, že omezuje definici toho, co je dokument, přidává výjimky z registrace a presumpce nezveřejnění, Komise oslabuje dosah nařízení. Parlament žádá dodržování judikatury Soudního dvora. Ale kdo sankcionuje? Nikdo. Text dokonce žádá, aby byly stanoveny případné sankce. To je přiznání: v současném stavu transparentnost není závazná, je diskreční.
Rada nezůstává pozadu. Parlament odsuzuje označování LIMITE uplatňované na většinu přípravných dokumentů probíhajících legislativních postupů. Konkrétně to znamená, že občané nemohou vědět, co jejich vláda obhajuje v Bruselu, dokud není rozhodnuto. Soudní dvůr přitom uznal přístup k dokumentům pracovních skupin Rady. Ale přístup je stále třeba žádat a Rada systematicky odmítá zpřístupnit dokumenty z trialogu: pořady jednání, čtyřsloupcové dokumenty, zápisy. Transparentnost se stává výsadou zasvěcenců.
Parlament žádá Radu, aby proaktivně zveřejňovala postoje členských států. Je vidět rozdíl oproti realitě: registr Rady obsahoval na konci roku 2024 více než 527 000 dokumentů, ale více než 72 % bylo již přístupných. Problém není objem, ale výběr. Dokumenty, na kterých záleží, ty, které osvětlují poměry sil, zůstávají neprůhledné. Usnesení to říká, ale bez přímého účinku.
Skutečnou pákou není vršit politické požadavky, ale přinutit ty, kdo rozhodují, aby skládali účty. Přístup založený na subsidiaritě a trhu by říkal: zpřístupněme dokumenty ve výchozím nastavení, s přísně definovanými výjimkami a závaznou lhůtou pro odpověď, pod hrozbou neplatnosti rozhodnutí. Transparentnost musí být nákladem pro správu, ne pro občana. Parlament navrhuje školení, kampaně, nástroje. To je užitečné, ale nenahrazuje to sankci. Komise a Rada nemají žádný zájem zrychlit, pokud zpoždění zůstává bez následků.
Usnesení také žádá nezávislý mechanismus kontroly klasifikací a pravidelný audit veřejnou ochránkyní práv. Proč ne, za podmínky, že tento orgán bude mít rozhodovací pravomoc, nejen poradní. U umělé inteligence Parlament požaduje transparentnost algoritmů a tréninkových dat. I zde, bez závazné povinnosti, to zůstane zbožným přáním. Podniky vědí, co je stojí nebýt transparentní: ztrácejí zakázky. Instituce neztrácejí nic.
Právo bez sankce není právo, je to slib na papíře.
Evropský parlament přijal 10. března 2026 poměrem hlasů 602 pro, 9 proti a 8 se zdrželo hlasování usnesení, které bouchnutím dveřmi prosazuje transparentnost. Ale za zdánlivou jednomyslností text nemění ani čárku v nařízení 1049/2001: konstatuje, odsuzuje, žádá. A právě v tom je kámen úrazu.
Parlament znovu potvrzuje, že přístup k dokumentům je základní právo. Má pravdu. Ale právo, které instituce beztrestně porušují, je jen kulisou. Čísla, která uvádí, jsou zdrcující: v roce 2024 obdržela Komise 6 938 prvotních žádostí a 641 potvrzovacích. Především však v 85 % zkoumaných případů nerozhodla v zákonných lhůtách a v 60 % případů zpoždění přesáhlo šedesát pracovních dnů. Občan, který čeká tři měsíce na získání dokumentu, už ztratil politické využití informace.
Usnesení také poukazuje na revidovaný vnitřní rámec, který Komise přijala v roce 2024. Tím, že omezuje definici toho, co je dokument, přidává výjimky z registrace a presumpce nezveřejnění, Komise oslabuje dosah nařízení. Parlament žádá dodržování judikatury Soudního dvora. Ale kdo sankcionuje? Nikdo. Text dokonce žádá, aby byly stanoveny případné sankce. To je přiznání: v současném stavu transparentnost není závazná, je diskreční.
Rada nezůstává pozadu. Parlament odsuzuje označování LIMITE uplatňované na většinu přípravných dokumentů probíhajících legislativních postupů. Konkrétně to znamená, že občané nemohou vědět, co jejich vláda obhajuje v Bruselu, dokud není rozhodnuto. Soudní dvůr přitom uznal přístup k dokumentům pracovních skupin Rady. Ale přístup je stále třeba žádat a Rada systematicky odmítá zpřístupnit dokumenty z trialogu: pořady jednání, čtyřsloupcové dokumenty, zápisy. Transparentnost se stává výsadou zasvěcenců.
Parlament žádá Radu, aby proaktivně zveřejňovala postoje členských států. Je vidět rozdíl oproti realitě: registr Rady obsahoval na konci roku 2024 více než 527 000 dokumentů, ale více než 72 % bylo již přístupných. Problém není objem, ale výběr. Dokumenty, na kterých záleží, ty, které osvětlují poměry sil, zůstávají neprůhledné. Usnesení to říká, ale bez přímého účinku.
Skutečnou pákou není vršit politické požadavky, ale přinutit ty, kdo rozhodují, aby skládali účty. Přístup založený na subsidiaritě a trhu by říkal: zpřístupněme dokumenty ve výchozím nastavení, s přísně definovanými výjimkami a závaznou lhůtou pro odpověď, pod hrozbou neplatnosti rozhodnutí. Transparentnost musí být nákladem pro správu, ne pro občana. Parlament navrhuje školení, kampaně, nástroje. To je užitečné, ale nenahrazuje to sankci. Komise a Rada nemají žádný zájem zrychlit, pokud zpoždění zůstává bez následků.
Usnesení také žádá nezávislý mechanismus kontroly klasifikací a pravidelný audit veřejnou ochránkyní práv. Proč ne, za podmínky, že tento orgán bude mít rozhodovací pravomoc, nejen poradní. U umělé inteligence Parlament požaduje transparentnost algoritmů a tréninkových dat. I zde, bez závazné povinnosti, to zůstane zbožným přáním. Podniky vědí, co je stojí nebýt transparentní: ztrácejí zakázky. Instituce neztrácejí nic.
Právo bez sankce není právo, je to slib na papíře.
